Jako zajít si do klubu nebo na nějakou diskotéku, to mě nenapadlo už hodně dlouho. Nejspíš jsem starý abych metal kozelce na parketu nebo stínoval do rytmu diska. I když…
Ne.
V klubu mě uvidíte, jen když tam probíhají zápasy MMA, tak jako v Bratislavě v Majestic music clubu, na War Zone 3, kde se za Penta gym představil Filip Janík.
Tyhle turnaje mají své kouzlo, už jenom tím, jak v miniaturním, oproti obrovským halám, prostředí se konají. Má to samozřejmě své výhody. Třeba když pořadatelé nemají kam dát jídlo pro VIPku a dají ho do jedné z šaten. Najednou má každý pocit, že to je součást blížící se after party a užírá. Já pochopitelně ne, to jiní.
Svoje specifika má i samotný prostor, kde se turnaj koná. Diváci a zápasníci jsou si blíž a je to cítit. Energie, přelívající se z jedněch na druhé je všeobjímající. Vůbec nevadí, že klec sedí čistě na podlaze. Z vyvýšené tribuny nad barem, z ochozů nebo podia je krásně vidět.
Vidím i já. Konečně nemám pocit trpaslíka schovaného se pod klecí, s periskopem v ruce nebo s polštářem pod zadkem. Všechno mám z první ruky.
Janík zápas vyhrál v druhém kole TKO. Škoda jen, že si přitom nepříjemně nakopl prsty, když se několikrát pokoušel zasáhnout soupeře push-kickem, ale trefil jen kryt. Na druhou stranu se večer mohl učit od mistrů, když na UFC v Paříží tuhle zbraň vytasilo několik borců. Jako například Abus Magomedov, který nádherně vyčistil zuby Stoltzfusovi nebo v hlavním zápase Ciryl Gane.
Je ještě na čem pracovat a přesně o tomhle tyhle turnaje jsou. O sbírání zkušeností.
P.S.
Když vám v Bratislavě pípne zpráva, vítejte v Rakousku, jste skutečně v Rakousku? Je lepší si ve vlaku, když chcete spát, podepřít hlavu lapama nebo klasický záhlavník?
